NOSTRI SATANAS LUCIFERI EXELSI

13. 03. 2010 | † 30. 09. 2015 | kód autora: eAI

Čarodejnictví

Původní středověké církevní poje­tí čarodějnictví, vycházející z biblického podání, dáva­lo pojmu čarodějnictví zcela jiný obsah než současní kulturní antropologové a etnologové, kteří jej nezříd­ka a neprávem ztotožňují s magií: čaroděj je pak po­dle jejich pojetí v podstatě šaman. Naproti tomu církevní Otcové považovali čarodějnic­tví za službu ďáblu, vykonávanou prostřednictvím různých tajných praktik a za účelem poškozování či ničeni druhých (maleficium — malum facere, tj. kona­ti zlo, neboť to je ďáblu milé). V tomto smyslu se čarodějnictví v podstatě kryje s primitivní černou magií. V průběhu XIV. stol. pak s představou maleficia splynula představa strigy (čarodějnice) a čarodějnictví bylo přisuzováno zejména ženám; stalo se jednou z nejtěžších forem kacířství a vyvolalo kruté pronásledování inkvizicí. Přísně vza­to však za čarodějnice byly pokládány i ženy, které ďábla pouze uctívaly, a čarodějnictvím se tak stalo <!--[if !supportEmptyParas]-->i uctívání ďábla.

Tribunál Veheny 777

Již r. 777 zřídil Karel Veliký "hrozný tribunál Veheny", aby v Německu po­tíral čarodějnictví. Čarodějnice či striga bylo původně "noční strašidlo ženského původu", které usmrcovalo nemluvňata a vyhledávalo sexuální styky. Obraz stri­<!--[if !supportEmptyParas]-->gy popsal již Ovidius (Fasti VI, 131 a násl.); znovu se pak objevuje v pověstném právním kodexu Lex Salica (kolem r. 900), jemuž předcházel zákon Karla Veliké­ho z r. 785 proti strigám.

Letící Striga

S představou strigy souvisí později představa čarodějnice letící v noci na sabat, i když podle některých autorů obraz strigy letící na holi na noční rej se objevuje již u Chaldejců. Při vykopávkách v Ninive byla nalezena deska, kde je výraz, který se překládá jako "kus dřeva, na němž létají čaro­dějnice". V různých kulturních oblastech pak měl po­

....15pt">jem čarodějnice různý akcent: u Germánů to byla že­na mající pakt s ďáblem, ale také "moudrá žena" (vědma), u Italů žena vyvolávající nadpřirozenými způsoby lásku nebo nenávist a škodící lidem zvláštní­mi kouzly, u nás kromě toho také "baba kořenářka", která pomáhá léčit. Čarodějnictví bylo ponejvíce spo­jováno s ženami a jeho fenomenologie je odvozena ze <!--[if !supportEmptyParas]-->způsobilostí, které jsou čarodějnicím přisuzovány.

Mury-druhy, Alptraum, noční můra

Velkou roli hrály čarodějnice v kultuře starých Ger­mánů, kteří pro ně měli dva výrazy: die Hexe (slovo, které původně znamenalo "lesního ducha" a bylo spojováno s moudrostí) a die Zauberin (čarodějnice v negativním slova smyslu). Kromě toho rozeznávali ještě mury-druhy, zlé ženské duchy, kteří vnikají skuli­nami do ložnic a usazují se spícím osobám na prsou (české "tlačení můry", což vyjadřuje i německý termín Alptraum, tj. "noční můra").

Čarodějnický pakt s ďáblem

Nadpřirozené síly byly přisuzovány i vědmám a "kořenářkám", a proto v li­dové kultuře není čarodějnictví přikládán jen negativ­ní význam (v pohádkách však tomu tak převážně je). Také spojení čaroděje a čarodějnice s ďáblem není nutným předpokladem čarování, neboť to bylo často provozováno ve formě "přírodní magie" (magia naturali), tj. na základě znalostí skrytých a tajených účinků různých bylin, věcí a činností. Také podle sv. Tomáše Akvinského spojení čaroděje s ďáblem nemuselo mít nutně podobu formálního paktu - již pouhé vzývání ďábla je podle něho pakt ("ipso facto pactum est"), přičemž tento teolog rozeznává "pactum expressům" (pakt vyjádřený nějakou formou) a "pactum tacitum" (mlčenlivý pakt).
 

Makiu 1854

Nejstarším pramenem o čarodějnic­tví pravděpodobně je babylónské klínopisné dílo o osmi tabulkách nesoucí název Makiu (Upálení), na­lezené r. 1854 v Asurbanipalově knihovně v Ninive. Toto dílo přináší téměř všechny poznatky o čaroděj­<!--[if !supportEmptyParas]-->nictví, které byly za středověku známy inkvizitorům.

Egyptské papyry

Dalšími prameny byly staroegyptské a řecké papyry o čarodějnictví. Všechny tyto prameny mají řadu spo­lečných znaků a popisují stejné praktiky; jednou z nejrozšířenějších je "volt", který je založen na principu "pars pro toto" a je charakteristický pro li­dové čarodějnictví i v současnosti. Princip však není výrazem mentálního primitivismu, jak soudí kulturní antropologové, nýbrž skutečně existujících okultních vztahů, jak na konci XIX. stol. potvrdil A. de Rochas<!--[if !supportEmptyParas]-->svými experimenty s exteriorizací senzibility.

J. Hansen o historii čarodejnictví

Jeden z největších znalců čarodějnictví J. Hansen (1900) rozeznává v historii čarodějnictví tři periody, přičemž vrcholem je mu r. 1750. První perioda trvá od r. 400 do r. 1230 a vyznačuje se tím, že čarodějnictví je chápáno pouze jako provozování škodlivých kouzel a je poměrně mírně trestáno, např. ukládáním pokání. V této době chybějí ještě představy později s čaroděj­nictvím úzce spojované, jako představa strigy, sabatu, pohlavního styku s ďábly, proměňování lidí ve zvířata a další. Čarodějnictví je spojováno s pohanstvím a u Franků je chápáno přímo jako vzývání pohan­ských boh...

.... Možnosti čarodějnictví jsou brány jako silně omezené. Pravděpodobně francký kodex Canon Episcopi (v.) z r. 906 připouští možnost maleficia, avšak odmítá řadu představ o čarodějích jako pohan­ské bludy - např. noční jízdy bohyně Diany a jejího ženského průvodu na zvířatech a další. Existují sice <!--[if !supportEmptyParas]-->již čarodějnické procesy, ale jsou vzácné.

Čarodějnictví spojeno s meleficiem

V druhé pe­riodě v XI. a XII. stol., v době scholastiky, se zájem o čarodějnictví u teologů prohlubuje a čarodějnictví je spojováno s maleficiem, a to opět s přispěním démo­nů (scholastika se systematicky zabývala démonologií). Objevují se znovu zmínky o nočních letech čaro­dějnic a není odmítána ani možnost proměny čarodě­je ve zvíře (např. ve vlka - pozdější vlkodlactví, lykantropie). Uznává se též možnost inkubátu a sukku<!--[if !supportEmptyParas]-->bátu.

Bula papeže Innocence IV. z r. 1484 – hon na čarodějnice
 

Rozhodující však je, že se čarodějnictví spojuje s paktem s ďáblem, a tedy s nutným odpadnutím čaroděje od církve. V této době se také rozšiřuje řada kacířských sekt (kataři, valdenští a jiní), hovoří se o uctívání ďábla a satanistických sdruženích. Připra­vují se podklady pro pověstnou bulu papeže Innocence IV. z r. 1484, jíž začíná kruté pronásledování čaro­dějnic. Tato proslulá bula Summis desiderantes affectibus (S palčivou lítostí), nazvaná jako každá počáteč­ními slovy svého textu, má tento úvodní text: "S palči­vou lítostí jsme se dozvěděli, že v některých krajích Horního Německa, zejména v provinciích, městech, vesnicích, osadách a v biskupství mohučském, kolín­ském, trevírském, salcburském a brémském jest mno­ho osob obojího pohlaví, které nejsouce pamětlivy své spásy, odpadly od víry, pěstují pohlavní styky s inkuby a sukkuby a svými kouzelnými formulemi, průpo­věďmi, zaklínáním a jiným bezbožným pověrečným jednáním, věštěním, přestupky, zločiny a hrozbami ni­čí porody žen, zvířecí mláďata, plody na poli, hrozny na vinicích, ovoce na stromech, ba dokonce muže, že­ny, dobytek, ovce a různá jiná zvířata, také vinice, za­hrady, louky, pastviny, pole, obilí a zeleninu všeho druhu; dále že trápí a sužují dokonce muže a ženy, dobytek, skot, ovce, zvířata vůbec, mučí je hroznými vnějšími a vnitřními bolestmi a útrapami a brání mu­žům v plození, ženám v početí a oběma v pohlavním styku; kromě toho se neštítí zapřít samu víru, kterou přijali při svatém křtu, svými bezbožnými ústy a pá­chati jiné bezbožné věci, přestupky a zločiny na po­pud nepřítele lidského pokolení k záhubě svých duší, k urážce božího majestátu a ke zhoubnému příkladu a zármutku mnohých jiných lidí." Tímto nepřítelem lidského pokolení byl míněn ďábel. Čarodějnictví je spojeno s maleficiem a především se ženami.

Marie Terezie – ukončení honu na čarodějnice

Teprve císařovna Marie Terezie (asi pod vlivem svého osvíce­ného osobního lékaře G. van Swietena) považovala čarodějnictví za projev duševní zaostalosti a naří­<!--[if !supportEmptyParas]-->dila předávat jeho případy nejvyššímu soudu, jehož vyjádření si nechávala předkládat ke konečnému rozhodnutí.

Lidové čarodějnictví dnes

Čarodějnictví trvá do dnešní doby převážně ve dvou formách: především ve formě lidové, nezřídka spoje­né s obchodováním s "kouzly", zejména v krajích s nízkou životní úrovní (jižní Itálie, Sicílie), a dále ve formě zvrhlého kultu, jehož obsahem je předstírání adorace Velké bohyně podle starých po­hanských ritů v rámci sexuálních vybočení. Nicméně čarodějnictví má své teoretiky, kteří se po­koušejí dokázat, že navazovalo na pohanské tradice. M. A. Murrayová (1960) a G. Gardner (1955) ukazují, že čarodějnictví je návratem k pohanskému uctívání <!--[if !supportEmptyParas]-->přírody a její plodnosti.

Wicca

Obřady čarodějnického kultu Wicca (ze staroanglického slova čarodějnice), který se rozšířil v polovině padesátých let 20. století, jsou pokusem o napodobování pohanských rituálů. Podnět k tomuto hnutí dala M. Murrayová svým dílem o kul­tech čarodějnic v západní Evropě (1921). Prvním ve­leknězem kultu byl G. B. Gardner (1884—1964). Ritu­ály kultu Wicca se provozují v nocích měsíčního úplňku a ovšem zejména o Valpuržině noci z 30. dub­na na 1. květen, která je nocí čarodějnic.Biblí novodobého čarodějnického hnutí The Book of Shadows (Kniha stínů), která byla nepo­chybně inspirována spisem Aradia; její autor C. C. Leland píše: "Každá žena je ve svém srdci čaro­dějnicí." Špatná interpretace tohoto výroku inspirova­la představitelky novodobého feminismu k oslavám žen-čarodějnic a čarodějnictví, které je v této podo­bě jen karikaturou pohanských kultů oslavy pří­<!--[if !supportEmptyParas]-->rody.

SVATBA ČARODĚJŮ - handfasting

Čarodějové mají vlastní svatební obřad, kterému říkají spo­jení rukou (handfasting). Slovníky toto slovo definují jako "zasnoubení, podmíněné manželství, soukromé manželství". Spojení rukou u čarodějů zahrnuje všechny ryto typy. Přede­vším samozřejmě nejde o "legální" manželství, které by bylo uznáváno státem. Čarodějové, kteří chtějí získat legální sta­tut pro své manželství, absolvují navíc civilní svatbu, a někdy dokonce i církevní, pokud to jejich svědomí a po­stoje dovolí. Pod širokým zastřešením anglikánské církve je například pár pastorů, kteří ochotně oddají páry, o nichž vě­dí, že jsou čarodějové. Koneckonců hrstka duchovních, sice malá, ale opravdová, patří také mezi zasvěcené čaroděje (ale nemám v úmyslu je tu jmenovat) a ještě větší počet duchov­ních se zájmem sympatizuje s okultismem jako takovým.

 


Jako tolik věcí spojených s wiccou i spojení rukou zname­ná, že se dotyční čarodějové rozhodli brát je vážné. Jedním extrémem může být záměr obřadně oznámit přátelům Ce­chu, že žijí spolu a že si přejí být považováni za dvojici, po­kud a dokud se nerozhodnou jinak. Na druhém konci škály může stát rozhodnutí ještě trvalejší než ono "dokud nás smrt nerozdělí", protože souvisí s pojetím "druha duše", <!--[if !supportEmptyParas]-->kdy vztah je chápán jako vztah trvající několik inkarnací jdoucích po sobě.


Pojetí duše, která je druhem nebo družkou jiné duše, je v okultismu velmi staré. Zrcadlí se to i v legendě o Bohyni: "Abys naplnil lásku, musíš se znovu vrátit ve stejnou chvíli a na totéž místo jako tvoji milovaní, musíš se s nimi setkat a poznat je a pamatovat si je a znovu je mi­lovat." Toto "znovu" znamená pro mnoho lidí mnoho věcí. Někteří lidé dospějí k závěru, buď intuitivné nebo pomocí náročného procesu známého jako "konzultace s akášickými záznamy", že se již spolu setkali v minulém životě nebo že jejich současný vztah má něco společného s nenaplněnou karmou, s břemenem duchovních dluhů a úvěrů, které se přenášejí z inkarnace do inkarnace, dokud se tako­vá pohledávka nakonec nesplatí. Jiní, kteří také spoléhají na svůj okultní vhled, zase třeba usoudí, že je jim od této chví­le předurčen vztah, jenž potrvá mnoho životů. A jiní se zas osudu neklanějí a prostě se rozhodnou, že si přejí, aby to tak bylo. Pro takové lidi je podobné prohlášení (zejména je-li ri­tuálně potvrzeno a dovršeno velikým rituálem ve "skuteč­né" formě) závazkem věrnosti, který slouží jako vzorec i pro jejich budoucí životy. Proto je tento rituál patrně nejzávaž­nějším magickým skutkem, který kdy učiní.


Wiccanské spojení rukou akceptuje všechny tyto postoje, od dočasného spojení přes rozhodnutí pro trvalý partnerský vztah na celý život až k závazku vůči druhovi nebo družce vlastní duše. Wiccanský zákon k tomu říká jen to, že spoje­ní rukou je platné v první instanci na rok a den. Když uply­ne tato doba, dvojice může vyhledat velekněze a velekněžku, kteří je spojili, a oznámit jim, že si přejí se rozejít. Pokud to neudělají, znamená to, že jejich spojem trvá. Spo­jení rukou k sobě dvojici nepoutá navždycky (dokonce ani na jeden život ne), bez ohledu na jejich budoucí pocity. Nic­méně rozhodne-li se dvojice, že jejich duše jsou v partnerském vztahu, a je-li toto rozhodnutí rituálně prohlášeno a ri­tuálem potvrzeno, pak je také zavazuje trvale. Takové spoje­ní je však vlastním dobrovolným skutkem dotyčné dvojice, kterým záměrně uvádí do pohybu psychické síly, o nichž ví, že je nebude moci zvrátit zpátky. Nejedná se tedy o něco, co by ukládal velekněz nebo velekněžka nebo nějaká pravidla Cechu.


Spojení rukou je tedy oslavou, při níž dvojice získává to, co se do tohoto spojení ní rozhodla vložit, posílené o přítom­<!--[if !supportEmptyParas]--><!--[if !supportEmptyParas]-->nost a dobrou vůli přátel.


Je to veselá oslava tak jako všechny svatby a květin je při ní vždycky víc než dost. Celý kruh na zemi je utvořen kvě­tinami. Dvojice obvykle přinese náruče květin, které si sama vybere, a k nim se pak přidávají kytice jednotlivých členů sboru. Další květiny zdobí oltář. Podle tradice lze používat i ovoce. Na oltáři se z květů zhotoví koruna. Když je kruh nakreslen a velekněz s velekněžkou zau­jmou svá místa, je dvojice přivedena dovnitř. Obvykle bývá skvostně oblečena, záleží na tom, jaké má sbor možnosti, i když jde jenom o svrchní oděv na nahém těle, který bude později odložen. Dvojici obvykle přivádí jiný pár, který je jí obzvlášť blízký. Přivede ji k oltáři a potom se připojí k ostat­ním členům sboru stojícím v magickém kruhu. Muž i žena pokleknou (žena vlevo) a velekněz vzývá Bo­hyni. Vzývání začíná podobně jako Vzývání Luny a kněz pokračuje a žádá Bohyni: "ochraňuj tohoto syna a dceru člověka a odvrať od nich zlo a ve zmatek uveď každého, kdo by se rouhal proti pravému světlu tvé moud­rosti".


Dvojice se pak postaví. Sejmou jim roucho, aby je pomaza­li. Velekněžka se dotýká muže a velekněz ženy olejem, vínem a rty podle toho, jakého stupně dosáhli: čaroděje prvního stupně obráceným trojúhelníkem, čaroděje druhého stupně <!--[if !supportEmptyParas]--><!--[if !supportEmptyParas]-->pomažou obráceným pentagramem a čaroděje třetího stupně pentagramem vzpřímeným.


Dvojice si znovu klekne a velekněžka je osloví: "Vězte, že v knize osudu stojí psáno, že se máte spojit a nikdy již roz­dělit. Nadarmo káže mnich a kněz proti hvězdám, bude, co bude. Proto doufejte a radujte se, ó, děti času. A spojujíc ny­ní vaše ruce, sezdávám vaše duše."


 

(Jsou to tradiční slova, v nichž je zřetelná ozvěna dávných konfliktů. A záležíjen na dvojici, aby je pochopila tak, jak je <!--[if !supportEmptyParas]--><!--[if !supportEmptyParas]-->pochopit chce.)


Velekněžka sejme z oltáře korunu z květů, posvětí ji zemí (pentaklem), vodou, vzduchem (kadidlem) a ohněm (svící) a přejíždí jí nad hlavou nejdříve muži a potom ženě. Velekněz drží levou ruku nad dvojicí a zvedá pravou: "Vy, vládcové strážních věží, ó, mocný Bože, ó, jemná Bohyně, buďte svědky zasnoubení těchto dvou mladých srdcí..." Vy­zve magický kruh i oltář, aby zasnoubení dosvědčily, a stej­ně tak slunce i vzduch. "I když jsou formou odděleni, nechť duše drží spolu, v zármutku i v radosti, a když konečně že­nich s nevěstou jedno jsou, ó, hvězdy, kéž již trápení, kterým jste jim povinovány, vyčerpalo své jho, nechť nesouží je žád­né nebezpečí a neruší žádná zlovůle a nad manželským lo­žem nechť jim v míru záříte, ó, hvězdy..."


Ženich s nevěstou si nyní přísahají, že se vezmou "při zá­padu slunce a při východu hvězd", čímž slova svatebního obřadu skončí. Zbývá ještě jeden tradiční obřad. Na zem vedle nich položí násadu smetáku, kterou oba přeskočí. Velekněžka ji po­tom zvedne a rituálně za nimi zamete všechny zlé vlivy a vymete je ven z magického kruhu. Velekněz nakreslí před novomanžely pentagram. Víno a koláče jsou požehnány běžným způsobem a podá­vají se všem kolem. Někdy ještě následuje veliký rituál, ale není to nutné, zá­leží na rozhodnutí snoubenců. A pokud následuje, opět zá­leží jen na nich, zda jej budou považovat za rituál, jenž ve vší vážnosti dovrší spojení jejich rukou, nebo zda se sobě navzájem oddávají ještě závazněji jako duše spřízněné i pro další životy. Nikdo se jich na to nebude vyptávat, pokud se sami nerozhodnou to říct. Když je po všem a členové sboru se po rituálu zas vrátí do místnosti (pokud byl slaven veliký rituál), svatba přechází do běžného slavení, tak jako každý jiný večírek.


 


 

Literatura: Milan Nakonečný – Lexikon Magie Gardner G.: Witchcraft today, New York 1955. - Hughes P.: Witchcraft, Harmondsworth 1965. - Lea H. Ch.: Materials toward a history of witchcraft, Philadelphia 1939. - Mair L.: Witchcraft, New York 1969. - Murray M.: The witch cult in western Europe, repr. Oxford 1963. - Murray M.: The god of the witches, repr. London 1952. - Parrinder G.: Witchcraft, European and Afričan, London 1963.- Tindall G. A.: A handbook on witches, London 1965. - Wagner R.-L.: Sorcier et Magicien: contribution á 1'histoire du vocabulaire de la magie, Paris 1939. - Williams C: Witchcraft, New York 1959, Čarodějství dnes – Stewart Farrar 1991

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky sex

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.